Dominik Dán - Uzel
Dominik Dán je pseudonym, pravé jméno autora není známo. Prý je to kriminalista, který jen tak mimochodem píše detektivky, v nichž ztvárňuje své profesionální zkušenosti. Na Wikipedii se můžeme dočíst, že každá jeho kniha je specifická, překvapivá a psaná z jiného úhlu pohledu než ta předchozí.
Kdybych si měl zaspekulovat, řekl bych, že je to nějaká marketingová habaďůra. Nedokážu si představit zaneprázdněného elitního policajta, který stíhá napsat dvě knížky za rok. A ještě každou napíše odlišným stylem.
Není Dominik Dán spíš nějaká zastřešující značka, za kterou stojí tým ghostwriterů a pečlivě rozvíjená image?
Možná. Ale na tom vlastně tolik nesejde. Jde o to, jaké ty detektivky jsou. Měl jsem to štěstí, že jsem dostal recenzní výtisk knihy Uzel. Je to šestnáctá Dánova detektivka, ovšem chronologicky jde o první případ autorova detektiva, Richarda Krauze. Píše se rok 1988, mladý Krauz nastupuje na kriminálku a rovnýma nohama padá do světa komunistické Bezpečnosti - a nejen té Veřejné…
Můj syn ve stylových policejních punčocháčích pomáhá při rozbalování balíčku s detektivkou
Než začnu chválit
Než začnu chválit, je tady pár věcí, které mi neseděly. Na to, že jde o 16. autorovu knihu, mi styl psaní přijde dost těžkopádný. Možná jsem ještě pod vlivem brilantní prózy Miroslava Pecha Ohromně vtipná videa, ale občas jsem na nějakém přirovnání nebo vtípku zaškobrtnul. Řekl bych, že v tomhle ohledu je na tom náš český klon Dominika Dána - Martin Goffa -podstatně lépe.
Překvapivá je pro mně také skutečnost, že Richard Krauz je dost nesympatický protagonista. Neustále pochlastává tvrdý alkohol (vlastně všichni v té knize chlastají, i ve službě, skoro bych řekl že čtu nějakou ruskou detektivku), ožralý klidně řídí auto. K ženám se chová jako debil. Ze scény, kdy se pokouší sbalit prodavačku v bufetu, odkapává sliz. Ale možná je to tak proto, aby nás měla jeho postava čím překvapit...
Uzel je s každou přečtenou stránkou lepší
Uzel je dobrý v tom, že to není klasická detektivka s vraždou na začátku a hrdinným zatčením na konci. Není to podle šablony a to se mi zamlouvá. Ale on vlastně Uzel vůbec není detektivka, on se tak jenom tváří. Má blíž k politickému thrilleru - ovšem opět nejde o klasiku, ale o vlastní cestu.
Dán se s tím nemaže. První polovinu knížky na nás sype střípky příběhů lidí, o kterých si můžeme jenom domýšlet, že se někdy protnou. Vojenský pilot a jeho žena. Dívka, jejíž rodiče před dvaceti lety emigrovali a které nedají estébáci pokoj. Kluci, kteří tráví vojnu jako pohraničníci. A Krauz, který se seznamuje s kolegy na kriminálce.
Teprve v druhé polovině začínáme vyšetřovat vraždu v areálu ropné rafinerie. Tady se text knížky narovná a začne skvěle plynout. Porady vyšetřovatelů, výslechy, šetření. Mašinerie rychle odhalí podezřelého, ale jak už to bývá, není vše tak jednoduché jak se zpočátku zdá. Obzvlášť v socialistickém Československu, kde politika a strach mluví do všeho. I do vyšetřování vraždy.
Ve chvíli, kdy přicházejí první pochybnosti o čistě vyřešeném případu, začínají do sebe zapadat všechny příběhové linie. A my se spolu s Krauzem začínáme brodit v pořádných sračkách...
Čím víc se blížíme ke konci, tím silněji nás to celé vtahuje. Atmosféra doby, nespravedlnost, ohnuté hřbety všech zúčastněných. Dán své postavy nesoudí. Z estébáků, esenbáků a střílejících pohraničníků nedělá monstra, z obětí systému nedělá svaté. Všichni jsou to lidi, kteří musejí žít ve světě, kde karty rozdává Strana a vláda.
Stojí za přečtení
Uzel je zajímavý příběh, originální, napínavý, přesto nijak překombinovaný nebo těžko uvěřitelný. A má výtečně vygradovaný závěr - žádné hollywoodské taškařice, ale solidní zakončení.
Těším se na další knížku, pane Dáne, ať už jste kdokoli.