spisovatel, autor detektivních románů
Měl jsem rozepsanou detektivku. Už asi rok. Poté, co jsem dokončil knížku Na kopci, pojal jsem touhu napsat tradičnější příběh, s detektivy a mrtvolami. Ale asi ho nenapíšu.
Mým cílem bylo napsat knížku, která by se blížila klasickým žánrovým detektivkám, i když konec měl být opět trochu jiný než sekvence: odhalení pachatele - zatýkání pachatele - odchod do západu slunce.
Takže jsem si vzal blok a asi dva měsíce jsem rukou rozepisoval zápletku, postavy, prostředí. Chtěl jsem se vyvarovat chyb, které jsem udělal při psaní Na kopci, kdy jsem začal od nuly. Postavy se mi při každé napsané řádce samy odkrývaly, přičemž občas dělaly něco, co jsem nezamýšlel. Dialogy se psaly také samy člověk to neměl moc pod kontrolou.
Takže při psaní téhle druhé detektivky jsem vsadil na systém. Jel jsem podle rozvrhu. Ale nějak to drhlo. Psal jsem pomalu, nemohl jsem pořádně najít čas - ale ani elán.
Když jsem si na teď o Vánocích sednul, že to dorazím, měl rozepsaný dokument 20 000 slov (Na kopci má asi 100 000 slov). Začal jsem ťukat do klávesnice, ale připadal jsem si jako kdybych plnil nějakou povinnost, která mi ani nepřináší radost. Něco mi tam nehrálo.
A i když se mi v loňském roce podařilo dvakrát v rozhlasovém rozhovoru a dvakrát do novin prohlásit, že další knížka bude tradiční detektivka s mrtvolou a policajtem, nestane se tak. Proč?
Rozepsaný text jsem dal přečíst své múze, nejvyšší kritičce a také nešťastníkovi, který u všech mých příběhu zná konec předem - totiž manželce. A ta mi na procházce pomalu a neochotně, ale přece jen prozradila, že tahle knížka není taková, jak by očekávala. Že to není román s detektivní zápletkou ani netradiční detektivka. Že to není špatné, ale postrádá to…
“Duši”, řekl jsem a ona přikývla. (No dobře, možná jsem použil jiný, ostřejší výra, ale vyjde to nastejno.)
Naštvaný jsem byl asi jenom pět minut. Pak jsem jí začal vyprávět příběh, který nosím v hlavě už asi půl roku. A žena říká, ať napíšu tohle, že tohle vyprávění je Březina.
Tak jsem na to hned prvního ledna sednul.
Žádné velké plánování, žádné šaskování s moleskinem po kavárnách, ale rovnou noční ťukání do počítače.
Nechávám se nést příběhem svých postav, zapisuju, co dělají a doufám, že výsledek se příliš neuchýlí od mých původních představ. Zatím mě ten text sám překvapuje, tuhle mě dokonce samotného dojal skoro k slzám. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale líbí se mi to. Abych parafrázoval hloupé klišé: cítím, že to nejsem já, kdo píše knihu, ale ta kniha píše mnou.
Je to dobrodružství, znát jednotlivé zastavení i konec putování, ale neznat cestu mezi nimi.
A když člověka svrbí prsty, pokud zrovna nepíše, musí to být dobré znamení.