Čím nás fascinují severské detektivky?

Mrtvola přibitá ke stromu. Oběti utopené ve vlastní krvi. Ukamenovaná dívka. Srdce vyříznuté z hrudi. Všichni obyvatelé zapadlé vísky rozsekaní na maděru. Ale také příběhy lidí, kteří se zmítají nejistotou, lidí, kteří by mohli existovat i mimo stránky knih.

Severské detektivky, skandinávské krimi. Je to jenom marketingový buzzword? Něco jako biozelenina, farmářské potraviny nebo “designové” cokoli? Nebo existuje něco, co severské autory spojuje?

Proč jsou knihkupectví plná severských detektivek?

Detektivky mají na chladném severu našeho kontinentu určitou tradici. Rozhodně to není tak, že by se masově začaly psát teprve v posledních několika letech. Severská detektivka je termín, který má co říci i dříve narozeným čtenářům - i u nás vycházely ještě za socialismu.

Jenže v posledních několika letech se nám tahle dovozová literatura trochu přemnožila. Proč? Můžeme třeba vyspělé Skandinávce podezírat, že cíleně podporují svou kulturu jako exportní artikl - a stejně jako propagují populární hudbu nebo metal, nevadí zdejším kulturním institucím pomáhat literárním žánrům jako jsou detektivky a thrillery.

Nebo že by to bylo tím, že například ve Švédsku nyní vydává knihy generace autorů, kteří vyrostli na kdysi populárních detektivních příbězích pro mládež? Tak to aspoň v jednom rozhovoru říká Asa Larssonová.

Zřejmě půjde o směsici několika faktorů. Účelem tohoto článku je ale něco trochu jiného: pokusit se nastínit, jestli existuje nějaké pojítko, které se prolíná celou tou obrovskou hromadou knih, obtěžkávající regály českých knihkupectví. V důsledku si pak můžeme odpovědět i na otázku týkající se popularity severské krimi literatury.

Až na krev... na hodně krve

Severské detektivky podle mého názoru obsahují jakési gentické identifikátory příbuznosti. Třeba tu, kterou jsem naznačil v úvodu tohoto textu: obscénní krutost. Jsou to z naprosté většiny knížky tak nasáklé krví, že se musí zavírat opatrně, protože když je rychle zaklapnete, potřísní vás.

To je něco, co těžko vstřebávám. Osobně mi to připadá jako laciný trik. Jako efekt, používaný v brakovém čtení. Jako kdyby “obyčejná” vražda, loupež nebo znásilnění byly málo zajímavé. Třeba takový Jo Nesbo si v sadistických výjevech přímo libuje (viz třeba Sněhulák).

Ale ať se mi to líbí nebo ne, morbidní krutost bezesporu přitahuje velkou skupinu čtenářů. Násilí prostě lidi láká, lákalo je odjakživa a bude lákat navždy. Dnes už naštěstí nečtvrtíme lidi na náměstích, ale děláme to na stránkách knih. To je rozhodně přijatelnější alternativa.

Hluboký ponor do postav a společenský přesah

Pouhé braky plné bezbřehého násilí by ale těžko vytvořily světový fenomén. Proč se tedy skandinávské detektivky prodávají ve velkém nejen u nás?

Většina skandinávských detektivek obsahuje románové postavy. Vezměte si do ruky třeba americkou komerční knižní produkci, Deavera, Koonse nebo Dana Browna. V těch knížkách se nepohybují lidé, ale plakáty. Schématické figurky, kolem kterých se prohání šílená dramata a ony to zvládají a ještě při tom vypadají sexy a chrlí drsné hlášky.

Seveřani se do schémat žánru zavírat nenechávají. Překračují škatulku a k postavám svých knih se chovají jako k lidem, dávají jim do vínku problémy, úzkosti, nedostatky.

A to je ten trik. Vytvořit reálnou postavu a postavit ji před nějakou výzvu. To je přeci to, o čem je dobrá kniha. Příběh jako cesta, cesta jako vyprávění. A všechna vyprávění by v sobě měla mít zrnko mýtu, proměny lidské duše. Hrdina musí projít zkouškou a na konci knihy musí být jiný, proměněný nově nabytou zkušeností.

Už podruhé si musím vzít do úst Jo Nesba - osobně mě jeho knížky nebaví, používá pouťové efekty, šílené dějové zvraty a spoustu věcí, které mne otravují. Jenže vytvořil postavu Harryho Hola, kterému věříme, že ho bolí hlava, že má problémy, že nedokáže vzít svůj život do svých rukou. A v tom je síla Nesbových knih. Čtenářům je snad skoro jedno, že nějaký úchylný masový vrah likviduje oběti smyčkou na vykonávání hovězích potratů, ale chce vědět, jestli se Harry už konečně dá do kupy nebo se vrátí k flašce.

Podobné to je i se společenským přesahem skandinávských detektivních románů. Stieg Larsson nebo Henning Mankell jsou krásnou ukázkou, kdy detektivka může sloužit jako nosič hlubších, nebo možná ne tak hlubokých, ale v každém případě společenskokritických myšlenek. V některých případech je tady z politického hlediska nazírána třeba i obyčejná soulož.

Nejen seveřané to umí

Protože se na většinu skandinávských detektivek dívám z výše uvedených důvodů trochu s rozpaky, snažím se vyhledávat čtení, splňující požadavky, které jsem shrnul v druhém bodě. Ano, hovořím o něčem, čemu se v cizině říká “literary crime”.

Pokud vás zajímá, na jaké knížky jsem narazil, pak zbystřete: jsou to detektivky Tany Frenchové, Hanse Segherse, Pauluse Hochgaterrera nebo Zygmunda Miloszewskiho. Nejčerstvěji mě pak zaujal Peter May. A pak že nerostou.