spisovatel, autor detektivních románů
V reklamních časopisech, na Facebooku, na povolebním billboardu u Dlouhého mostu. Tam všude si přečtete, že metropolí jižních Čech je město zvané Budějce, ve kterém žijí Budějčáci.
Dlouho jsem byl proti tomu, dokonce jsem zvažoval rozesílat protestní dopisy a organizovat demonstrace. Nenechte se mýlit, i já jsem to slovo běžně používal. Často jsem tím bavil své přespolní přátele. Snažili se napodobit mou výslovnost, ale nikdo to napoprvé neřekne tak, jako obyvatel Českých Budějovic. Tím zase oni bavili mě.
Jenže použít to slovo v psaném projevu mi přišlo nemístné. Kdykoli jsem viděl něco budějckého, praštilo mě to do očí. Rušilo mě to při čtení, působilo to nepřirozeně. Odjakživa se přece píše budějovický!
Pořád jsem tvrdil, že když budeme přepisovat mluvené výrazy do psaného jazyka, probudíme se jednoho dne do světa, kde budou vycházet periodika nazvaná Holomócká drbna či Ostravske cipoviny. A ve kterých se dočteme, že do Prahe dorazili hokejistí ze z Plzně.
Pak jsem ale na tohle téma zavedl řeč s několika známými. Jsou to lidé, kteří se psaním buď přímo živí, nebo jej k obživě denně potřebují. A všichni jsou to zapřísáhlí Budějčáci. Zjistil jsem, že žádný z nich nemá s používáním inkriminovaného výrazu v psaném textu problém. Naopak, hrdě se k němu hlásí.
Zkrátka a dobře, chyba byla na mé straně. Ještě dlouho mi trvalo, než jsem vzal Budějce na milost. Pořád mám mírné potíže tak psát, ale už mi tolik nevadí, když si to někde přečtu. Postupem času jsem si totiž uvědomil, že je to vlastně hezké. Že jde o vyjádření originality a jazykového bohatství, kterým naše město oplývá.
Jediné místo na světě, kde si párek v rohlíku koupíte pod názvem pikador, si přece takovou libůstku zaslouží.
Tento sloupek vyšel tiskem 17. dubna 2014 v Českobudějovickém Deníku.