Menu

Jiří Březina

spisovatel, autor detektivních románů

Labuť a lovec: jak se píše s archeologem

Kámen z břehu Lipna, prastarý mýtus o labutí panně, archeolog Ondřej Chvojka a euroindián Tomáš Morávek. Jak vznikal příběh o posledních lovcích na Šumavě.

Kniha Labuť a lovec od Jiřího Březiny

Bylo mi asi osm let, když jsem se pokoušel napsat svůj první román. Byl o pravěku. Šlo vlastně o nepokrytou kopii Štorchových Lovců mamutů. Svazek v hnědých deskách, kde jsem dětským písmem zaplnil víc než sto stránek, mám dodnes. Stojí v knihovně hned vedle mých „skutečných“ a „dospělých“ knížek.

Ta dětská knížka je důkazem mé fascinace prehistorií, která mě nikdy docela neopustila. Rád navštěvuju místa spjatá s archeologickými památkami, mohylová pohřebiště, hradiště a dávná poutní místa. Někdy tam dokonce i přespávám, i když sám nevím, proč to vlastně dělám, protože na duchy nevěřím.

Labuť a lovec je příběh o posledních lovcích a sběračích na Šumavě. A taky kniha, kterou bych sám nenapsal. Tady je, jak vznikala.

Kámen z břehu Lipna

Na Lipno jezdíme od přelomu tisíciletí. Děti se koupou, já se procházím po pravém břehu a každou chvíli se shýbnu pro kámen. Přehrada tu ale vždycky nebyla. Pod hladinou leží Frýdava, vesnice, jejíž domy kdysi stály až dolů k řece. Krajina má svou historii a já o ní rád přemýšlím.

A ještě mnohem dřív tu žili mezolitičtí lovci. Důkazů je dost: voda omývá břehy a vyplavuje jejich kamenné nástroje. Jsem posedlý touhou najít stopu po posledních lovcích a sběračích, kteří tady žili. Trvalo dlouho, než jsem na takový kámen narazil, ale nakonec jsem ho našel. Přímo v místech, kam se moje žena chodí koupat celý život a kde své první léto prožili oba moji synové.

Opracovaný křemen z břehu Lipna

Křemenné škrabadlo z pravého břehu Lipna. Dnes ho má archeolog Ondřej Chvojka.

Nenápadný křemen, opracovaný z jedné strany do formy jakéhosi škrabadla. Stopa po muži nebo ženě, kteří patřili k posledním lidem svého druhu na našem území. V okolí Lipna a na Šumavě přežívali tito „divoši“ asi ještě dlouho potom, co se ve vnitrozemí usadili první zemědělci. Neolitičtí „ekonomičtí migranti“ přinesli z východu nezvratnou změnu, která znamenala totální obrat v dějinách lidí nejen na našem území. A vytvořili tím past, ze které už není úniku.

Často myslím na to, jak mohla vypadat první setkání obou světů. Víme, že dopadla jako snad vždycky: silnější a materiálně bohatší kultura nakonec pohltí tu slabší. Vítěz může být jen jeden a pro poraženého bývají následky ničivé. Tady na Šumavě k tomu došlo mnohokrát, naposledy docela nedávno. Svědčí o tom ruiny vesnic vrostlé do smrkových lesů a jizvy po ostnatých drátech. O tom píšu v Promlčení.

Říční lidé

Střet kultur, o kterém vyprávím v Labuti a lovci, si nepamatuje ani krajina. Údolí plné mokřadů a tůní, bohaté loviště ryb a vodních ptáků, tahy lososů – to všechno zmizelo dávno předtím, než to zalila hladina přehrady. Ale určitě to tady bylo. A určitě tady žili mezolitičtí lovci, poslední skuteční „indiáni“.

V knize jim říkám Říční lidé. Žijí postaru, jako lovci a sběrači, a daří se jim docela dobře. Jsou to tvrdí bojovníci, izolovaný kmen, který si hlídá bohatá loviště v říčním údolí obehnaném kopci. Život je krutý, boj neustálý a násilí běžné. A netuší, co se mezitím děje v nížinách, kde řádí neolitická revoluce.

Kdybyste se tehdy procházeli po břehu, mohli byste potkat třeba takovou holku:

Rekonstrukce mezolitické dívky z ostrova Lolland

Dívka z dánského ostrova Lolland žila asi před 5 700 lety. Zanechala po sobě „žvýkačku“ z březového dehtu a vědci z ní získali celou její DNA. Měla tmavou pleť a modré oči a naposledy jedla kachnu a lískové oříšky. Rekonstrukce: Tom Björklund.

Prastarý příběh o zvířecí nevěstě

Fascinují mě stará vyprávění. Třeba příběhy o souhvězdí Plejád nebo mýtus o zvířecí nevěstě. Ten zná snad celý svět: zvíře odloží kůži nebo křídla a promění se v dívku. Mladík jí kůži sebere, a dívka tak musí zůstat s ním. Jednoho dne ji ale najde a uteče zpátky.

Na Faerských ostrovech je to tulení žena selkie, v Chorvatsku vlčice. A jinde je dívka skrytá v labuti. Patří k nejstarším příběhům, jaké lidstvo vypráví.

Mapa rozšíření mýtu o zvířecí nevěstě ve světě

Rozšíření mýtu o zvířecí nevěstě. Čtverečky označují verze, ve kterých je nevěstou vodní pták. Mapa: Bafuncius, Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 4.0, podle mapy Jurije Berezkina (2010).

Mě nejvíc zajímaly ty čtverečky. Verze s vodním ptákem jsou hodně starobylé a sahají nejspíš až k původním paleolitickým a mezolitickým obyvatelům. Proto jsem si vybral labuť.

Mýtus se obvykle vykládá jako stesk po prapůvodním stavu lidstva. Po době, než se lidé svým myšlením a nástroji vymanili z přírody a kam už se nejde vrátit. Labuť je příroda, člověk je lovec. Já jsem to ale otočil.

Střet dvou kultur

Proti Říčním lidem stojí svět, který jim musel připadat jako kosmická technologie. Zemědělci a pastevci. Dlouhé domy o délce i přes dvacet metrů. Zásoby obilí na zimu. Pšenice, len, lněné šaty, keramika, ovce a krávy. Na úrodných půdách stačilo k obživě relativně málo půdy, a když se dařilo, měli se nejspíš o něco lépe než lovci.

Mimochodem, tehdejší ovce ještě neměly vlnu. Lidé ale nosili tkané oblečení – ze lnu, nebo třeba z kopřiv.

Replika neolitického dlouhého domu v rakouském Asparnu

Replika neolitického dlouhého domu v rakouském Asparnu (Foto: Wolfgang Glock)

Jak ale skloubit příběh o labuti a lovci se střetem dvou kultur? Do údolí přiletí labutí hejno. Lovec jde na obhlídku a labuť sestřelí. Když ptáka dohledává, narazí na dívku. Dívku z jiného světa.

A najednou je to lovec, kdo představuje starý svět, který se už nemůže vrátit. Starým způsobem se větší populace uživit nedokáže. To je ta past, o které jsem psal výš.

Jak vypadali

Lovec a Labuť se od sebe liší i vzhledem a barvou kůže. Vycházel jsem z poznatků genetiky, které jsou ale pořád předmětem diskuse. Mně se hodily k tomu, abych ukázal, jak odlišné ty dva světy byly.

Rekonstrukce Cheddar Mana v londýnském Natural History Museum

Cheddar Man žil v Británii asi před 10 000 lety. Podle jeho DNA měl tmavou pleť a modré oči. Rekonstrukce: Adrie a Alfons Kennisovi, Natural History Museum v Londýně. Foto: Werner Ustorf, Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 2.0.

Cheddar Man je mezolitický lovec z jeskyně v anglickém Cheddaru, tedy ze stejného světa jako můj Lovec. Genetici u něj našli shodu s mitochondriální DNA dnešního učitele dějepisu, který bydlí kousek od místa nálezu.

Takhle nějak si představuju Labuť: neolitická žena z Gibraltaru, které se říká Calpeia, žila asi před 7 500 lety. Jak podle vědců vypadala, ukazuje rekonstrukce jejího obličeje v článku National Geographic.

Labuť pochází ze světa zemědělců, jejichž předci přišli z Anatolie. Je to jiný typ než Lovec. Jemná jako dnešní patnáctileté holky ale asi nebyla: zrnotěrka byla její posilovna. Výzkum kostí neolitických žen ukázal, že měly silnější paže než dnešní špičkové veslařky.

Rešerše u piva

Něco jsem věděl, hodně čtu a nasávám. Ani ten nejpoctivější archeologický průzkum ale neodhalí všechno. Proto jsem jednoho horkého dne navštívil festival pravěké kultury Krumbenowe v Českém Krumlově, kde se scházejí nadšenci pěstující living history. Mezi partou představující mezolitické lovce a sběrače jsem našel Tomáše Morávka.

Tomáš ví všechno o tom, jak žili pravěcí lovci, a hlavně jejich poslední pokračovatelé, původní obyvatelé Severní Ameriky. A co víc, všechny ty zaniklé technologie, postupy, recepty a znalosti má vyzkoušené na vlastní pěst. Za pivo mi řekl všechno. Seděli jsme spolu půl dne a já si psal poznámky. Měli psy? Co jedli a co lovili? Jedli lososy syrové? (Ano.) Dá se jíst orobinec? (Ano.)

Tomáš, jeho syn a přátelé vědí, jak chutná mouka z orobince, jaké je to vystřelit šíp z vlastnoručně vyrobeného luku a jak se pluje na člunu z kůže velkého zvířete. Takzvaný bullboat vyzkoušeli na vodě na Slovensku.

Tomáš Morávek a euroindiáni v pravěkém táboře

Tomáš Morávek, jeho syn a další euroindiáni. 

Archeolog, který vytahuje knihy z police

Spoustu věcí jsem si ale potřeboval ověřit, a k tomu jsem potřeboval archeologa. Ondru Chvojku jsem znal, a tak jsem ho poprosil o konzultaci. Je to chodící encyklopedie. A nejen to – všude byl a všechno sám vytahoval z hlíny. Mně vytahoval knihy z police, ukazoval mapy a posílal studie. Třeba o tom, jak se v pravěku sbíraly a zpracovávaly lískové oříšky.

Archeolog Ondřej Chvojka

Archeolog Ondřej Chvojka. 

Skutečná místa

Ondra mi ochotně pomáhal opřít můj fiktivní svět o skutečné vědecké poznatky a nálezy z reálných míst. Nejdůležitější byla geografie. Chtěl jsem autentická místa. Ideální by bylo Třeboňsko, kde se oba světy prokazatelně dotýkaly. Jenže Lipno je jinde a nejbližší zemědělci žili u Dunaje v Rakousku. To je daleko.

Ondra to ale vymyslel. Labuť pochází z nejbližší doložené neolitické osady u jihočeských Dehtářů. Jak se ale dostane až k Lipnu? Co by zemědělci dělali na neúrodné půdě Šumavy nebo Blanského lesa? Pást by tam mohli. Ondra vymyslel salaš, já kastu pastevců. Ovčák z knihy pase své stádo v údolí sevřeném svahy Blanského lesa.

Říční lidé obývají skutečný poloostrov Hůrka u Horní Plané, kde se našlo nepřeberné množství kamenných nástrojů, stejně jako na protilehlém Tajvanu. Pozorný čtenář si nad scénou s lovem lososů možná vybaví Čertovu stěnu.

Co je domyšlené

Ne všechno v knize je stoprocentně doložené archeologií nebo dovednostmi přírodních národů. Myšlení a duchovní kulturu jsem si musel domýšlet, i když jsem se vždycky snažil inspirovat etnografickou literaturou. Znalec mi také může vytknout, že po mezolitických obyvatelích se u nás nedochovaly kamenné štípané sekery, na rozdíl třeba od Velké Británie. Pro mě ale byly vhodným způsobem, jak ukázat technologické rozdíly. Pokud při čtení narazíte na jakoukoli jinou nepřesnost, úmyslnou či neúmyslnou, vězte, že se v knize objevila mojí vinou, a ne vinou mých rádců.

Jak psát o lidech, kteří myslí jinak

Nejdéle jsem přemýšlel o tom, jak popsat propast mezi nimi a námi. Nakonec jsem psal tak, jakobychom se těm lidem dívali přes rameno. Styl podporují i ilustrace Sabiny Chalupové. Nejsou na nich lidé, je na nich to, co ti lidé vidí.

Detektivka to není – je to próza, poetická a drsná zároveň. 

Víc o knize | Koupit knihu | Koupit e-knihu