spisovatel, autor detektivních románů
Dobře oblečený muž po třicítce jede se svým pětiletým synem v tramvaji. Sedí každý na jedné sedačce, kluk před tátou. Vůz je plný. Nastoupí sešlá žena po šedesátce a postaví se nad touhle dobře fotogenickou dvojici. Chlapík se podívá z okna, ukáže synovi projíždějící Hummer a řekne: “hele, há dvojka”.
Stojím na tramvajovém ostrůvku. Leje jako z konve, voda se valí v kolejích pro vozy tramvají i v těch vyježděných do asfaltu. Na zastávce čeká pár lidi. Auta kolem sviští plnou rychlostí a každé s nich na čekající vrhne gejzír vody.
Metro. Prostor u dveří do vagonu. Chlápek se zastaví ve dveřích, je mu jedno, že lidé okolo něj potřebují projít dovnitř nebo ven. Jeho pozornost je pohlcena chytrým telefonem.
Přistoupí holka s batohem. Stoupne si k rozvětvené tyči, které se v prostoru u dveří může držet celé klubko lidi. Dívka se o tyč opře ramenem, čímž zamezí všem ostatním v jejím použití. Batoh si nechá na zádech a narve ho do obličeje žene stojící za sebou.
To jsou zážitky z jednoho jediného dne.
Někdy si říkám, jak málo stačí.
Nemusíme se všichni navzájem milovat. Není nutné se usmívat na kolemjdoucí a "rozdávat radost".
Nepotřebuji, aby okolo mne byli jenom krásní, šťastní lidé. Neuráží mne, když nejsou všichni na ulici oblečeni podle nejnovější módy; ať mají třeba sandály s ponožkami a běžecké boty, větrovky a já nevím co ještě vadí všem těm módním arbitrům.
Nevyžaduji, aby všichni na cestě do práce četli Dostojevského nebo Shakespeara v originále. Ať čtou třeba Blesk, co je mi po tom?
Ale ať jsou aspoň trochu ohleduplní k lidem okolo sebe.