Menu

Jiří Březina

spisovatel, autor detektivních románů

Promlčení

Nevyšetřeným vraždám říkají policisté pomníčky a nemají je rádi. Pro Tomáše Volfa, který je kvůli škraloupu přeřazen do archivu, se ale jeden pomníček může stát výtahem ze sklepní kanceláře zpátky na světlo světa v oddělení násilné kriminality.

Složka podivné sebevraždy z roku 1991 je však zajímavá především svojí prázdnotou, a tak se Tomáš vydává za posledním člověkem, který k případu ještě může něco říct. Jenže jak spolehlivý je muž, který byl tenkrát pouhým zelenáčem a dnes je naopak politikem nevalné pověsti?

Jakou roli v příběhu hraje místo činu, osada stojící ve stínu hraničního pásma? A co když to záhadné úmrtí nebylo jediné?

Otázek neubývá a opět se ukazuje, že pro základní lidské emoce čas mnoho neznamená. Je vůbec možné zjistit pravdu, skrývající se za bariérou času?

Ukázka
Uvnitř nebylo o moc tepleji než venku, ale aspoň tam nepršelo. V předsíni jsme ze sebe setřásli těch několik kapek, které se nám ještě nestihly vsáknout do oděvu.
Čekal jsem, že ucítím pach smrti, pozůstatek přítomnosti mrtvého těla. Nic takového jsem ale nezaznamenal, jenom prach a vlhkost.

Vostrý nás zavedl do kuchyně. Venkovní příšeří sem nepustilo moc světla, takže jsme se museli spolehnout na kužely baterek.

„Kdyby mu nepřišel důchod, asi by tady visel doteď,” vysvětloval Vostrý. „Pošťačka ho dobře znala, vždycky na ni patnáctýho čekal. Když neotvíral, vešla do domu a uviděla, co se mu stalo. Byl mrtvej dva dny, určitě ne o moc dýl.”

Ukázal na strop, kde visela skoba pro zavěšení petrolejky. „Lampu sundali, položili na stůl. Na skobě byla přivázaná smyčka. A támhle je ta židle.”

Světelný paprsek pod oknem odhalil povalenou židli. Ležela na boku, jako pošlé zvíře, nápadně daleko od místa oběšení.

Delší ukázka na Medium.com.

Trailer

Četba