Vzplanutí

Z té ženy zbyla jen hromádka popela. Místnost, ve které se hrůzný nález nachází, je netknutá. Jde o spontánní vzplanutí, nebo násilný čin?

Tomáš Volf změnil působiště a doufá, že napotřetí se mu konečně podaří nastartovat kariéru bez smůly, lepící se mu na paty (a bez klacků, které mu někdo hází pod nohy). 

Případ uhořelé osamělé ženy by možná mohl být nešťastnou náhodou. Jenže způsob, jakým zemřela, probouzí v Tomášovi instinktivní reakci. Je vůbec možné, aby lidské tělo shořelo takovým způsobem? A může se to stát bez toho, aby celému procesu "pomáhal" někdo další?

V policejním archívu se možná ukrývá odpověď. Několit let stará vražda, stejně zničené tělo. Teď jenom přijít na to, jak rozplést nový případ a nezaplést se přitom do toho starého.

Koupit knihu nebo e-book.

Ukázka

Veronika Brousková seděla za stolem a bez zájmu si ho prohlížela. Bachařka ukázala Tomášovi volnou židli a odporoučela se. Dveře zaklaply, zevnitř byla místo kliky jen koule. Žádná okna, jen vrnící zářivka a hukot vzduchotechniky. Pod stropem číhala bezpečnostní kamera, jinak byli sami.

Veronika na sobě měla šedivé tričko a modré kalhoty, standardní vězeňský mundúr. Tvář měla bledou, nenamalovanou, hnědé vlasy střižené na krátko – ne proto, že by musela, ale proto, že to tak zjevně chtěla.

Ženské vězeňkyně většinou o svůj vzhled dbají, šminky jsou žádaným obchodním artiklem, ceněným skoro stejně vysoko jako káva nebo cigarety. Brousková však tuhle hru nehrála.

I tak to ale byla hezká ženská. Rty měla i bez rtěnky plné a tmavé oči přirozeně poutaly pozornost. Kdyby se usmála, byla by ještě hezčí. S tou možností ale Tomáš nepočítal.

Pozdravil ji a posadil se. Jen lehce pokynula hlavou.

„Řekl vám pan Bílý něco o mně? Víte, proč s vámi chci mluvit?“

„Tak trochu,“ prohodila a začala si prohlížet své nehty. Ani ty nevykazovaly známky kosmetické péče.