Den bez hudby

Představte si, že po celý den neuslyšíte ani notu. Neotře se o vás žádná melodie, žádný hudební nástroj nebude lahodit vašemu sluchu. Někteří z vás určitě právě mávli rukou nad tím, že takových dní zažívají dvanáct do tuctu. A jiní se zase hrozí, že den bez muziky by snad ani nepřežili.

Než si ale uděláte jasný názor, zamyslete se na chvíli. Uvědomte si, že vás hudba doprovází skoro na každém kroku. Už ji vůbec nevnímáte, nevěnujete jí pozornost. V autě, v restauraci, v obchodě, ve výtahu. Jako vyzvánění na mobilním telefonu, jako podkres filmu, televizní reklamy nebo dryáčnické reportáže komerční stanice. V dětských hračkách, na internetových stránkách, v počítačových hrách.

Všechnu tu muziku musel někdo složit, naaranžovat, nahrát. A teď slouží jenom jako pozadí, zbytná komodita, devalvovaná měna.

Jak navrátit hudbě důstojnost? Jak z ní opět udělat důležitou a váženou součást našich životů?

Tuhle otázku si položil Bill Drummond, jedna z nejvýraznějších postav popmusic konce minulého století. Člověk, který spálil milion liber, jež na začátku devadesátých let vydělal v hudebním průmyslu. Napsal příručku, jak se s bezcennou odrhovačkou nabourat do hitparád. Předávání britské ozdoby Zlatého Slavíka okořenil tím, že do publika vystřílel zásobník samopalu a ohlásil odchod z hudebního průmyslu (kam se hrabe Žito 44 se svým kouhoutem, že?).

Drummonda napadlo, že hudbu nejlépe oceníme tím, že se jí aspoň na jeden den vzdáme. A vymyslel Den bez hudby, neoficiální svátek, připadající na 21. listopad.

Den bez hudby není jen nějaká bláznivá performance výstředního umělce. Je obdobou očistného půstu, příležitostí zamyslet se nad tím, co pro nás hudba znamená.

Zkuste to. Prožijte Den bez hudby. Vyhněte se všemu, co vyluzuje melodické zvuky. Bude to těžké, snad i nemožné - jako chůze na minovém poli. Ale jestli to přežijete, můžete druhý den ráno vstát, pustit si nějakou oblíbenou desku a náležitě ji docenit.
Tento sloupek vyšel tiskem 13. listopadu 2014 v Českobudějovickém Deníku.