spisovatel, autor detektivních románů
"Musíš mít svůj styl. Z tvýho psaní by měl bejt cejtit takovej ten hejskovskej nadhled. Jako že seš nad věcí, rozumíš," radí mi suverénní mladý autor, zatímco přemýšlí, jak ještě o pár slov natáhnout svou drsnou analýzu vyprázděnosti naší generace. Je za vodou, na jeho hejskovskej blog mu přispívá provinční pivovar.
Mít svůj styl. To se lehce řekne. A co takhle vtipně popsat něco, v čem se najde spousta lidí? Třeba otcovství? Zkusil jsem to.
Jenže jakmile jsem sedl za počítač, přiběhl Ondra, vztáhnul ke mě ručky a začal hučet. Se slovy "běž si hrát, tatínek má práci" jsem ho něžně odstrčil tak, až si z toho kecnul na prdel a začal bulet. S povzdechem jsem si ho posadil na klín a otevřel textový editor v naději, že psaní s dítětem na klíně mi dodá potřebnou inspiraci. Ondra však nejenže začal opět hučet, ale navíc mi začal mlátit do klávesnice, čímž vznikl sice otcovsko-synovský, ale naprosto nečitelný shluk znaků.
"Jestli dělá hů hů, tak chce, abys mu na počítači pustil něco o mašinkách," pronesla po návratu z nákupu mezi dveřmi L., aniž by se na nás podívala. S povzdechnutím jsem pustil YouTube. Takhle ten blog nenapíšu.
Vydal jsem se na procházku do města. Proplétal jsem se Budějovicemi a jejich ospalá dlažba se vlnila pod kroky chodců, kteří zde chodí o něco pomaleji než ti ve větších městech. Hradební uličky, které ve třináctém století nechal zaměřit jistý Hirza, lokátor krále Přemysla Otakara II, obepínají centrum jako had, a když jimi budete chodit stále dokola, ocitnete se v mystickém bezčasí periferie. Já jsem však chtěl ochutnat i jiné plody města. Abych spojil své kulturní žádosti s nižšími pudy, rozhodl jsem se napsat svůj blog v pivnici v České ulici, kam prý během vojny častokráte zavítal Jaroslav Hašek. Jenže místo hlučné pivnice jsem nalezl kavárnu. Příjemné místo, klidné, nabízející mnohé rozptýlení chuťových buněk, ale co naplat, k Haškovi se to jaksi nehodí.
Když jsem o svém trápení večer vyprávěl L., pohladila mě po vlasech a řekla, že u nich doma tohle nikdy neřešili. Psaní blogů se u nich nikdy nepěstovalo, krčila rameny. Napadlo mě, jak skvělé by bylo, kdyby L. nebyla ze stejného města jako já, ale třeba z jiného kontinentu. Mohl bych vtipně popisovat naše kulturní rozdíly a srovnávat ji s českým ženami. Řekla mi na to, že pokud nemám co na práci, můžu jít vyklidit myčku na nádobí.
Vytahoval jsem jeden lesklý teplý talíř za druhým, smířený s tím, že můj život je bezcenný. No dobře, tohle jsem si neříkal, ale trošku jsem se litoval. Znáte to, kdybych byl třeba nějaká populární osobnost, stačilo by psát i o tý blbý myčce a jiných trampotách, a hned by z toho byl blog jak víno. Na obranu, že nejsem úplně pitomej, musím dodat, že jsem si hned uvědomil, v čem je háček. Ono totiž nestačí být jen celebritka a popisovat svý víceméně banální životní historky plus pár bonusů ve formě zákulisních hlášek ze showbyznysu.
Musíte k tomu být ještě zatraceně vtipní a podávat to s tak dobře nadávkovanou sebeironií, že budete prostě neodolatelní.