spisovatel, autor detektivních románů
Mám rozepsanou detektivku. Nese prozatímní název Promlčení a její děj se odehrává v různých časových vrstvách, zejména na počátku devadesátých let.
Hlavní postava je muž, který se po revoluci dostal k Bezpečnosti a nachomýtnul se k podivnému případu. O tom, jak to tenkrát bylo, vypráví mladému detektivovi. Občas neřekne všechno, někdy zapomene na detaily a my netušíme, jestli si prostě jenom nevzpomíná, nebo jestli to dělá záměrně.
Při práci na téhle postavě jsem napsal desítky stránek, mimo jiné o její účasti na Sametové revoluci. V knížce se neobjeví, protože by brzdily spád děje, ale potřeboval jsem je napsat, abych pochopil charakter toho člověka a události, které ho formovaly.
Aby aspoň kousek těch textů nepřišel úplně vniveč, hodím ho sem na blog.
Náš hrdina vyráží do Prahy na naléhání svého kamaráda Marťase, jednoho ze studentských vůdců. Hned se zapojí do rozpohybovaného soukolí dějin…
Do Činoheráku jsme ale nevstoupili, nějaká plavovlasá dívčina v obrovských brýlích nás ve dveřích varovala, že i sem míří StB a že i tady se bude stoprocentně zatýkat. Zachránil nás jeden mladý asistent z techniky. Měl klíče od budovy na Karlově náměstí. A protože naštěstí nikoho nenapadla taková blbost, že estébáci by mohli být na cestě i sem, utábořili jsme se v budově ČVUT.
Celou noc jsme rokovali v jedné z učeben. Revoluční kvas se odrážel v rozpálených obličejích a válel se ve vzduchu spolu s dýmem z vykouřených cigaret. Pár lidí přineslo láhev alkoholu, ale žádný večírek to nebyl. Stál jsem opodál a moc se do toho nemíchal. Tihle kluci a holky, kteří vedli debatu, ten vlak pomáhali vypravit. Já do něj naskočil, když už byl rozjetý, a nezbývalo mi než se držet a netahat za záchrannou brzdu.
Když jsem zrovna po vzoru filmových zuřivých reportérů nečmáral do svého linkovaného sešitu, procházel jsem se po chodbách ústavu. Z náměstí sem doléhal slabý svit pouličních lamp, odrážející se od vysokých stropů. Mé kroky se měkce odrážely od stěn. Prázdná škola má vždycky svou atmosféru. Ale možná má takovou atmosféru každé místo, kterým se prochází rozjitřený mladý člověk.
Z učebny se na chodbu draly hlasy studentů. Řekl jsem si, že když vystoupám o patro výš, budu mít větší klid.
Na schodišti jsem ji uviděl. Holka, určitě mladší než já, havraní vlasy. V té tmě jsem viděl jen obrysy jejího obličeje, ale vím že byl krásný, úzký, přerušený velkými temnými skvrnami očí. Aniž bych cokoli řekl, posadil jsem se vedle ní.
Několik chvil jsme tam takhle seděli, mlčky, bez jediného pohybu. Potom jsem se na ni otočil, abych si ji konečně prohlédnul. Zjistil jsem, že ona si mě prohlížela celou dobu. Zasmála se mému překvapení, potichoučku, smích jen tlumeně zazvonil do tmy. Položila mi ruku na koleno. Políbil jsem ji.
O několik minut později jsme rozráželi dveře dámských záchodků. Šmátral jsem rukou po vypínači, ale zarazila mne. Spěšně jsme se svlékli, všechno bylo bledě žluté od venkovní lampy, její tělo zářilo, jako kdyby bylo z mramoru. Potom jsme se milovali na hromadě oblečení, vášnivě, rychle, zuřivě. Nepadlo mezi námi ani jedno slovo.
Když bylo po všem, pomalu jsme se oblékli, navzájem si podávaje svršky, a vyšli na chodbu. Ještě jednou mě chytla za ruku, políbila na tvář. Pak rychlými kroky seběhla schodiště a zmizela ve vstupní hale. Uslyšel jsem ozvěnou násobené vrznutí dveří, poté ostré zaklapnutí kliky. Byla pryč.